Pár postřehů z Vinohradské nemocnice

Petr Olšák

Na rozdíl od podrobného povídání o nemocnici v Motole jsem se nyní rozhodl ze svého desetidenního pobytu ve Vinohradské nemocnici sepsat jen tři drobné postřehy. Byl jsem tam na infuzní léčbě tinnitu (více zde). Nemocnice nemá s pojišťovnou smlouvu na tuto léčbu v ambulantní verzi. Musel jsem tedy být plně hospitalizován, ačkoli (tedy až na to pískání v uších) jsem se tam cítil zdráv mezi nemocnými.

Postřeh první

Nejen v Motole mají svou jasnovidku, která podrobně na příjmu sepíše stav pacienta zjistitelný jedině tak, že se lékař podívá do úst a do ucha. V této věci ty dvě nemocnice od sebe asi opisují. V přijímacích záznamech jsem měl dokument podrobně popisující situaci laryngu a vnějšího ucha i s předxeroxovanými obrázky. Lékařka ovšem se mnou prohodila jen pár slov (já jsem se jí například ptal na rizika léčby) a nikam se nedívala.

Postřeh druhý

Každý den ráno lékař ráno sedí u počítače a sepisuje a tiskne rozsáhlé dokumenty o pacientech. Kvůli tomuto papírování nakonec nemá čas s pacienty prohodit pár slov, protože po skončení tohoto úřadování rovnou běží operovat. Myslím, že by bylo daleko přínosnější vzít si desky se záznamem o každém pacientovi a zajít za pacientem a tam s ním jeho případ osobně probrat a do záznamu přidat odpovídající údaje. To by ovšem bylo nutné se vzdát zapisování těch údajů do počítače, respektive by lékař musel nějaký menší počítač tahat s sebou. Ovšem přímou komunikaci mezi lékařem a pacientem považuji za velmi důležitou a pochopitelně ji nenahradí komunikace mezi lékařem a počítačem s tiskárnou.

Sestry měly za úkol do dokumentace křížkovat mimo jiné dodržování pitného režimu pacienta. Nic proti tomu, jen mi připadalo úsměvné, že tam křížkovaly i údaj o močení. Předpokládám, že neměly instalovány kamery na záchodech-:), takže ty křížky tam byly asi jen smyšlené.

Postřeh třetí

Kvůli možnosti nezavádět při každé infuzi novou jehlu do žíly si skoro každý pacient nosí s sebou tzv. kanylu (fexilu), tj. cca 10 cm zašpuntované hadičky, která je pružnou jehlou zavedena v žíle. Těchto 10 cm sestry tzv. ,,proplachují`` před a po připojení ke kapačce roztokem ze stříkačky. Tento tlak mě ovšem několikrát způsobil bolest v žíle někde dál na cestě od vpichu směrem k srdci, tj. tlak nějak poškodil tu žílu. Myslel jsem, že tuto rutinní záležitost mají doktoři zmáklou a tyto komplikace jsou vyloučeny. Bohužel ne. Žíly v loketní jamce (vena cephalica) se mi pak vzpamatovávaly po těchto atacích dlouho. Ještě více než týden po léčbě jsem nebyl schopen úplně přirozeně a bezbolestně natáhnout v lokti ruku.