Zážitky z nemocnice Motol

Petr Olšák

Naposledy jsem byl hospitalizován jako dítě a na to si moc nepamatuji. Když jsem tedy šel do Motolské nemocnice na plánovanou relativně jednoduchou operaci ,,snesení exostóz v zevním zvukovodu``, byl jsem mnohými věcmi překvapen. Někdy mile někdy nemile. Protože si z toho odnáším velmi hluboké zážitky, neodolal jsem a sepsal jsem si je na tuto stránku.

Z mé krátké návštěvy jsem si uvědomil, že nemocnice je složitý stroj, kde každý představuje jedno kolečko zapadající do jiných a teprve celková souhra všech vytváří potřebný výsledek: pomoc pacientům v jejich nemocech a uzdravování. Níže uvádím častěji případy, kdy mě chování nějakého kolečka překvapilo a ne zcela nadchlo. Na druhé straně nepopírám, že celkově ten stroj šlape tak, jak má. Jen některá dílčí kolečka by možná stálo za to lépe promazat.

Co mé hospitalizaci předcházelo jsem si poznamenal na stránku Mé starosti s ušima. Je tam uvedena nejen má anamnéza související s operačním zákrokem, ale také mé zážitky z návšev ušních ambulancí v nemocnici Motol včetně mého překvapení, že na ORL oddělení nevystavují neschopenky, ačkoli by podle zákona 187/2006 Sb měli.

První den, 7. 12. 2011

Příjem

Podle písemného vyjádření jsem se měl dostavit mezi 9. až 11. hodinou na příjem. Tam je fronta před kartotékou nebývale dlouhá (čekání 20 minut). Po jejím vystání se dozvídám, že tu stojím zbytečně, že mám vyčkat příchodu sestry u vyšetřovny 1, že tam už kartu mám. Na vyšetřovně jsem odevzdal zprávu z předoperačního vyšetření. Doktor se krátce podíval do ucha, že tam ty exostózy pořád jsou, zeptal se, zda mám teplotu (nemám), podtrhnul ve zprávě vyjádření obvoďáka, že jsem schopen zákroku v CA, a poslal mě zpátky do kartotéky.

V kartotéce mi vypisují neschopenku. Při akutním otitis media nemohli, nyní mohou, to jsou mi věci! Ptají se také na tel. číslo manželky a na podobné nezbytné věci. Posílají mě na lůžkové oddělení krz budovu někam úplně dozadu. Tam pochopitelně není skoro žádný perzonál: všichni jsou na obědě. Stále více mi vrtá hlavou, proč si nás pozvali na takovou nelogickou hodinu (11:00), takže na lůžkovém jsem krátce po dvanácté a kromě pacientů tam moc perzonálu není. Sestra se mě po nějaké době ujímá, můžu se ,,zabydlet`` a vyčkat na sepsání papírů. Dozvídám se, že zákrok bude proveden zítra. To mě překvapuje. To tady budu celý půlden koukat do čtyř stěn? Sestra vysvětluje, že dnes ještě budu mít čas pohovořit s ošetřujícím lékařem, s anesteziologem a operatérem. Tak budiž. Mám připraveno plno otázek, tak se tedy uvidí.

Tady na lůžkovém oddělení se zastavil čas. Na rozdíl od spěchu za hranicemi tohoto ,,území``, zde pacienti nikam nepospíchají jsou v klidu. To vnímám jako pozitivní.

Přijetí sestrou

Nejprve se mnou sestra vyplňuje dotazník, že souhlasím s tím, aby do mé zdravotní dokumentace mohli nahlížet manželka a dále studenti lékařské fakulty (ti jsou ovšem vázání mlčenlivostí). S tím nemám problém. V dotazníku se ale praví, že jsem byl řádně o všem poučen a nemám další otázky. To není pravda, těším se na rozhovor s anestezilogem, operatérem a lékařem, takže dotazník zatím nemohu podepsat.

Ošetřující lékař

Pak jdu za ošetřujícím lékařem na tomto oddělení. A hleďme, MUDr. Nártová, studentka 3. ročníku DSP. Tu už znám z ambulance. Paní (nebo slečna?) doktorka přepisuje zprávu mého obvoďáka do počítače. To je tedy ,,hodně kvalifikovaná`` práce. Plná ačtverka malých písmenek. Doktorka se mnou probírá podrobně anamnézu mého otce, babiček atd. To dělal obvoďák taky. No prostě koná samé důležité věci. Do ucha, nosu ani do krku se mi nepodívá, vůbec na mě nesáhne. Ale když si pak čtu, co všechno sepsala: ,,uzliny nehmatné, dutina ústní a branka bez patol. nálezu, tonzily klidné, nepřesahující oblouky, hlasivky bledé, valekuly v hrtanu symetrické, epiglotis štíhlá, sliznice nosu růžová, bez sekrece, průchody volné, ...``, začánám mít pocit, že je tato doktorka vybavena zázračnou schopností vidět i neviděné. Takovou jasnovidku by si měla nemocnice hýčkat a použít ji třeba místo CéTéčka. Když se ji ptám, zda zákrok nemůže zhoršit tinnitus a zda není stoprocentně vyhojený otitis media kontraindikací, odkáže mě na rozhovor s operatérem. Když se jí ptám, kdo bude mým operatérem, řekne, že neví. Že to vyplyne až z ,,rozdílení`` po páté hodině odpolední. Moc mě tedy nepotěšila.

Anesteziolog

Ještě méně mě potěšil anesteziolog. Připadal mi jenom jako zaškrtávač a razítkovač růžových formulářů. Hovoří bodře a ne příliš česky. Ptám se, zda je u tohoto zákroku možná LA místo CA. Neví! Dozvím se to prý od operatéra. Ha, co to je tedy za anesteziologického odborníka? Ptám se, zda bude přítomen u zákroku. Ne. Doslova říká: ,,pane, v tomhle baráku jsou stovky operačních sálů, mnoho stovek anesteziologů, já jsem jen jedním z nich``. Představa baráku narvaného stovkami operačních sálů člověku na klidu moc nepřidá. Růžový formulář mám podle něj podepsat, protože dostanu na noc a ráno sedativum a budu nesvéprávný. Jak sedativum? Jak nesvéprávný? Teprve zítra ráno z rozhovoru s operatérem musím zvážit všechna rizika zákroku a rozhodnout se s čistou myslí, zda do toho půjdu nebo ne. Ráno rozhodně nemohu být nesvéprávný. Ponechávám růžový formulář nepodepsaný.

Vedoucí lékař

Kolem šesté se jde na náš pokoj podívat doc. Plzák. Ptá se mě, jak se mi daří. Co je zase tohle za otázku? Vidí snad, že ještě nejsem rozřezán. Na druhé straně je skvělé, že má pan doktor zájem. Pravím mu, že mám akorát pocit zcela ztraceného půldne. Kdybych si měl hospitalizaci platit sám (bez zdravotní pojišťovny), rozhodně bych si takový půlden rozmyslel. Dozvídám se od něj, že podle operačního plánu mě bude operovat MUDr. Bouček. To je pro mě také překvapení. Do kofoambulance jsem chodil k MUDr. Skřivanovi. Na internetu doma jsem si zkontroloval jeho reference a mimo jiné i na základě toho jsem do toho zákroku v Motole šel. Zvažoval jsem i alternativu v ÚVN (primář Navara). A nyní se zde objevilo nějaké pro mě neznámé jméno. Dal jsem své překvapení najevo. Doc. Plzák připustil, že mohou zítra udělat ještě změnu operačního plánu, že to vyplyne až z rozhovoru s MUDr. Skřivanem zítra ráno. Toto je tedy asi první příjemné překvapení dnešního dne, že jsou ochotni o mém názoru aspoň uvažovat.

Procházka po nemocnici

Chci zahnat dlouhou chvíli, chystám se proto projít do obchůdků ve vestibulu nemocnice. Oblékám na sebe manželčin župan (vlastní župan nemám, nejsem a doufám že nebudu profesionální nemocniční pacient). Župan sice není růžový, ale má na sobě kapříky. Sestra to komentuje, že to je župan vánoční. V jednom krámku ve vestibulu mě už z dálky zdraví nějaký mladík. Podle jeho podivného výrazu ve tváři soudím, že je to asi student ČVUT a že je pro něj silný zážitek vidět svého vysokoškolského učitele v tomto oblečení.

Večerka je v deset. Sedativum je slabé formou prášku. Na noční stolek si ho nechám dát. Na noc bych si ho třeba vzal, když by se mi dlouho nepodařilo usnout.

Druhý den, 8. 12. 2011

Budíček

Ráno v šest se vstává. Spal jsem celkem tři hodiny. Stres a neuspokojivé rozhovory ze včerejška se projevily. Prášek jsem nechal na stolku. Sestra nám dvěma, co nás čeká zákrok, dává jakousi injekci na srážlivost krve. Měří nám tlak, teplotu a nikoli rosný bod. Rozdává nám podivné nadkolenky, což je jediné oblečení, které si vezmeme na sebe, až nás povezou na sál.

Konzultace s operatérem

V zápětí jdu na vyšetřovnu pohovořit s MUDr. Boučkem. Ptám se ho na riziko zhoršení tinnitu. Jistota není nikdy, ale souvislost nezaznamenali. Ptám se ho na průběh operace, na rizika. Zda hrozí riziko, že se prokutají dále, než do vnějšího ucha. Říká, že kdyby se poškodil bubínek, tak ho na místě opraví. Když se ho zeptám, zda to bude brousit dimatovou frézkou, začíná být poněkud nervózní. Říká, že exostózy mám rozsáhlé, frézku použije, ale jakou, to ať nechám na něm. Ptám se, jak se vyrovnají s měkkou tkání. Šít se to nedá. Potvrzuje, že to nebude šít, že se snaží tkáň co nejméně destruovat a pro hojení tam dávají výstelky. Ptám se, zda je možná LA místo CA. Uvádí, že to bych nevydržel. Že vrtání v hlavě za plného vědomí je velmi nepříjemné. Budiž. Nejsem nadšený, že mě nutí do CA, ale když to nikdy v LA nedělají, asi mají nějaký důvod. Možná je také jedním (nahlas nevysloveným) důvodem, aby měl operatér větší klid. Dále se ho ptám, zda ho uvidím ještě na sále. Říká, že ne. Že tam se setkám s anesteziologickým týmem a on přichází později. Říkám, že to je škoda, podle čeho mám poznat, zda mě v tomto baráku se stovkami sálů zavezli na ten správný sál? Ačkoli je toto jistě hodně jištěné, uvádím, že pacient by byl klinější, kdyby měl jistotu, že se po CA neprobudí s nějakým úplně jiným zákrokem. Začíná být evidentně méně vyrovnaný a odmítá mi slíbit, že se před zákrokem na sále zjeví. Operaci plánují začít zhruba v deset. Vnutí mi podepsat ty dva zatím nepodepsané formuláře. Budiž. Dozvěděl jsem se vše, co jsem vědět chtěl, podepisuji.

Velkorysá nabídka MUDr. Skřivana

Vracím se na pokoj, ale netrvá dlouho, a jsem znovu zavolán na vyšetřovnu. Tentokrát tam už MUDr. Bouček není, ale mohu hovořit s MUDr. Skřivanem. Ptám se znovu na riziko zhoršení tinnitu a znovu se dovídám, že jistota není, ale že by do toho šel. Rizika při ponechání exostóz jsou větší. Sadu svých dotazů na průběh a rizika operace neopakuji, předpokládám, že bych se nedozvěděl nic nového. Vysvětluji mu, proč jsem zde, když jsem psaný k dr. Boučkovi. Že jsem byl dlouhodobě psychicky připraven, že to bude dělat on. Nabízí se, že mě vezme. To je od něj milé, rád s tím souhlasím. Domluví se ještě s dr. Boučkem a dá mi vědět

Přesun na sál

Na pokoji jsem si pak dal prášek na uklidnění, který doporučují před jízdou na sál. Tím je rozhodnuto, jdu do toho. Těším se, až to bude hotové. Je skoro půl jedenácté a potvrzující informaci, kdo mě bude operovat, stále nemám. Jsem smířen s oběma variantama. Nemocniční bratr mě o půl jedenácté odváží. Překvapivě nejedeme výtahem, sály ORL jsou na stejném patře. Před sálem mě zaparkuje na chodbě. Předchozí pacientku ještě probouzejí z CA. Ptám se pomocného personálu, kdo na tomto sále operuje. Prý MUDr. Skřivan. Na chodbě čekám ještě čtvrt hodiny. Ze sálu vycházejí nějaké mladé instrumentářky, jakoby žačky nějaké střední školy. Jakmile odvážejí pacientku a tlačí mě s postelí dovnitř, míjím MUDr. Skřivana s rouškou na ústech. Zdravím ho a konstatuji, že prosím operovat levé ucho.

Operace začíná

Přemístím se na stůl pod zelené prostěradlo. Představuje se mi doktorka anestezioložka v zeleném s rouškou. Má kolem sebe skutečně tým zeleně oblečených lidiček. Jeden člověk mi zavádí kanilu do žíly (prý se mi může začít motat hlava). Druhý na mě upevňuje elektrody jako při EKG. Mikroskop k vyšetření ucha vidím zatím po své pravici (jeden zelený mužíček se o něj praštil do hlavy), proto ještě naposledy říkám, že půjde o levé ucho. Další člověk se mě ptá na váhu. Říkám, že ve zprávě obvoďáka to mám špatně, že nevážím 80 ale jen 70. Měří mi tlak. Další dáma mi dává na obličej masku s hadicí. Říká, že pustí kyslík. Mám zhluboka dýchat. Houby kyslík, kromě O2 tam je nějaký NO2 či nějaké další anestetikum. Nestačili mi prozradit, jaké. Během dvou nádechů se mi vypíná mozek... Nevím nic o čase, o prostoru ani o sobě. Kdo to nezažil, nepochopí.

O hodinu později

Probouzím se z mého pohledu asi dvě vteřiny po těch dvou nádeších. Uplynula ale hodina. Tuším, že něco říkám na sále, ale už nevím co. Vezou mě zpátky na pokoj. Tam mi do stále zavedené kanylky sestra dává nějakou výživu a měří opakovně tlak. Sahám si na uši. Na levém je fač. Přejedu nehtem po fáči, škrabání slyším vlevo, ušní nerv je v pořádku. Zkusím mrkat okem a šklebit se, lícní nerv je v pořádku. Provedl jsem první rámcovou kontrolu výstupu operace. Mám pocit euforie, že to mám za sebou. Ten pocit je možná způsoben také nějakými oblbováky, které mi v rámci CA dali.

Po nějaké době odeznívá lokální anestézie v uchu. Mám pocit, jako by mě praštil sám Old Shatterhand svou pravačkou. Bolest ale není intenzivní. Jsem schopen při tom číst bez dodatečných analgetik. Pokračuji ve čtení nenáročné literatury: Agathy Christie. Tato činnost mi vydrží až do večera.

Člověk se musí vzpamatovat

Asi hodinu po probuzení začínám pít čaj, který na noční stolek připravila sestra. Jde to, zažívací potíže nejsou. Během tohoto odpoledne vyžunknu několik litrů čaje. Pro každý další hrníček si ale musím sám dojít do jídelny. Mám slabé křeče v lýtkách, šourám se tedy pro čaj nemocniční chodbou jak připosraný. Ale jde to. Neusínám, čtu si, šourám se každou chvíli pro čaj a na záchod. Tím je smysluplně stráveno odpoledne.

Bajka o lišce a čápovi

Jsem schopen normálně chodit, křeče v lýtkách trochu povolily, večeři tedy mohu vyfasovat. Strašně rád bych si ji dal: semínkovou housku s křenovým máslem. Ale nemohu: zjišťuji, že mám potíže s kousáním. Připadám si jak v bajce o lišce a čápovi. Co je to zase za nemocniční provokace?

Večer nemohu stejně jako včera usnout. Analgetikum v kapkách jsem si dal, ale neusnul jsem. Po půlnoci prosím sestru o prášek na spaní. Pak se usnout dá.

Třetí den, 9. 12. 2011

Budíček

Kolega na pokoji, který měl jít včera na operaci, ovšem s nosem, se nedostal na řadu. Přivezli nějaký urgentní případ, který měl přednost. Čeká tedy druhý den na operaci a ráno opakuje stejné procedury, jako včera. Obdivuji ho, že se s tím vyrovnal. Dnes ho vezmou přednostně jako prvního.

Už mě nechtějí

Ráno mě pozvou na vyšetřovnu a vymění mi fač. Jen vnější vrstvy: špunt a steh zůstávají nedotčeny. Divím se, že tam je steh, včera mi dr. Bouček říkal, že to dělají beze stehu. Ale to byl dr. Bouček, ne dr. Skřivan. Možná má každý jiné metody. Raději se ničemu nedivím. Prý bych mohl jít dnes domů. No to nevím, cítím se stále celý rozlámaný po CA a škrabe mě v krku. Domlouvám se, že zůstanu aspoň do odpoledne. Budiž, ale budu to prý mít bez oběda.

Profesorská vizita

Po návratu na pokoj zažívám profesorskou vizitu. Na pokoj se nahrne lidí, jako bílých figurek na šachovém turnaji. Dr. Nártová u každé postele řekne jméno a diagnózu. Např. Olšák -- ablace exostóz. Nic víc. Ostatní figury aspoň kývají hlavami. Nikdo nekomunikuje s pacienty. Uniká mi smysl takovéto vizity, ale nemusím asi všemu rozumět.

Zjišťuji, že po převázání mi ucho trochu krvácí. Na vyšetřovně si to nechávám zavázat pořádněji.

Léčebné dopoledne

Dopoledne odpočívám. Pomocná sestra mě chce už vystrnadit z postele a převlíknout to. Bráním se, že to mám domluveno do dvou hodin. Mám už sepsánu propouštěcí zprávu. Účtují si dva dny hospitalizace: od oběda 7. 12. po snídani 9. 12. Oběd dnes skutečně nedostávám (pochopitelně jsem ho nedostal ani včera). Jsem zde už přebytečný. Jde jim asi o to co nejvíce lidí operovat a hned pustit domů. Že by nemocnice měla fungovat také jako Tolkienovy ,,domy uzdravování`` (the houses of healing), to je asi méně důležité. Odpoledne balím tašku a jdu na autobus.

Doma zatím není lépe

Doma se mi přitěžuje: svalová únava po CA se stupňuje. Připadám si jak po padesáti sklapovačkách a stopadesáti kilometrech cyklistického závodu. Nejhorší je tato svalová únava asi 48 hodin po CA. Z nemocnice mě ale vyšoupli už 26 hodin po CA (a byli by rádi se mě zbavili už 19 hodin po CA, aby mohli obsadit postel nově příchozím). To jsou skutečně schopni za tak krátkou dobu poznat, že se nepřipojí např. v operované ráně nějaké komplikace? Nemám z toho dobrý pocit.

V hlavě mi nyní trvale píská a hučí jak v pravé poledne první středu v měsíci. Držím si palce, že to je jen přechodný pooperační jev.

Shrnutí

Líbila se mi pohodová a klidná atmosféra na oddělení, skvělá práce sester, ochota lékařů pozměnit operatéra. Pozastavil jsem se nad neinformovaností anesteziologa, který měl se mnou den předem konzultovat zákrok, dále nad jasnovidectvím ošetřující lékařky a nad možným ukončením hospitace pouhých 19 hodin po zákroku. Nepřipadal mi optimálně strávený den před operací. Rozladila mě podaná večeře, kterou jsem nemohl jíst kvůli tomu, že jsem v důsledku zákroku nemohl kousat. Zhodnotit výsledek operace (to nejdůležitější) zatím nemohu, rána je ve fázi hojení.

Převazy

Na převazu 13. 12. jsem se seznámil s MUDr. Čadou. V čekárně jsem čekal více než hodinu. Na převazu 16. 12. jsem znovu potkal MUDr. Boučka. Nebyl příliš komunikativní. V čekárně jsem na tento převaz čekal dvě hodiny (sic!). Dne 21. 12. jsem byl na dalším převazu, v čekárně jsem strávil dvě hodiny a 15 minut. Zatím sleduji, že čekací doby na obyčejný převaz (na který jsem pozván na daný den) se bohužel prodlužují. Výměnu tampónu v uchu (oni tomu říkají špička) mi tentokrát provedla MUDr. Hroboňová. Dne 27. 12. se na převazu poprvé setkávám se svým operatérem, dr. Skřivanem. Do ucha se mi nicméně nepodívá. To dělá dr. Bouček, který vyměňuje tampónek. Předpokládal jsem, že už konečně vyndá silikonový špunt, ale houby houby zlatá rybko. Stále z pánů doktorů nemohu vydolovat, kdy mi vyndají špunt.

Dne 6. 1. mi konečně MUDr. Skřivan vyndal silikonový špunt z hlavy a napěchoval tam zpět už jen tampónek. Připomněl jsem mu, že mě stále více trápí nedoléčený zánět středouší a s tím související tinnitus, viz mé problémy s ušima. Říkal, že je potřeba nejprve počkat na dohojení ucha vnějšího. Divím se: nevyhojená sliznice středního ucha nebyla kontraindikací pro operační zásah v uchu vnějším, takže tehdy to nesouviselo a nyní ano. Budiž, počkám a těším se, že mi na další kontrole konečně pan doktor doporučí nějakou léčbu. Jen se obávám, aby se kvůli otálení s léčbou neusadil ten tinnitus v mé hlavě natrvalo. Po vyndání špuntu mě bohužel píská v uších úplně příšerně.

audio32.pdf
32 dní po zánětu
audio74.pdf
před operací
audio111.pdf
po vyhojení

Dne 13. 1. se vnější ucho jeví panu doktorovi už v podstatě zahojeno. Poslal mě na audio vyšetření, které potvrdilo moje obavy, že zase došlo (proti stavu před operací) ke ztrátě výšek na levém uchu (40 dB před operací, 70 dB po). Pan doktor považuje křivky obou uší skoro vyrovnané, já ne. Subjektivně vnímám, že cinkání předmětů a vyšší harmonické (i ,,neharmonické`` jako např. skřípot kol v metru) jen v pravo. Dostal jsem prášky, které by mohly napomoci bojovat s tinnitem. Držím si palce, aby se ještě sluch časem trochu vylepšil podobně, jako k tomu došlo měsíc před operací.

Pokračování

tympano123.pdf
po vyhojení

24. 1. na další kontrole mi stále někdy více někdy méně zaléhá a píská v uchu a subjektivně vnímám docela významnou ztrátu výšek. Pan doktor nechává udělat tympanogram. Je patrné, že křivky nejsou symetrické. Dostávám sprej na zklidnění sliznice.

Anabáze s razítkem

Dne 7. 2. mě poslali na sono vyšetření tepen. Dostal jsem lístek (tehdy ještě bez razítka) a mám prý zajít na centrum Lípa, že prý tam mají nějaký dobrý sonograf. Sestra u sonografu v centru Lípa chvíli stála v němém úžasu, že mě zrovna sem posílají z Motolské nemocnice, když v Motole budou mít jistě sonografů celou kupu. Přisvědčil jsem jí, že jsem užaslý taktéž. Doplnil jsem, že v Motole říkali, že mají na Lípě nějaký skvělý sonograf. Úžas sestry pokračoval. Až se sestra trochu vzpamatovala, prohlédla si lístek a shledala, že tam není razítko. Po levé straně razítka má být IČP lékaře a ona to číslo potřebuje vyplnit někam kvůli vykázání na pojišťovně. Připustil jsem, že v Motole opravdu zapomněli dát razítko a slíbil jsem, že si zajistím v této věci nápravu.

Došel jsem na kofoambulanci do Motola a předpokládal jsem, že sestra jen bouchne razítko a půjdu dál. Odmítla ale se mnou komunikovat dřív, než budu držet v ruce svou zdravotní kartu. I šel jsem do kartotéky pro kartu. Vrátil jsem se do kofoambulance pro razítko a dozvěděl se, že ona žádné razítko nemá, že toto mají v kartotéce. I šel jsem do kartotéky. Konečně razítko: buch. Naštěstí mezi kofoambulancí a katrotékou je jen asi 40 metrů a dvoje skleněné dveře, takže jsem se moc nenachodil. Ale i tak mi to přišlo poněkud zábavné. Jak to, že na ambulanci nemají razítko? Jakým způsobem tedy píšou recepty?

Dlužno dodat, že jsem měl vlastní vinou další lapálii s tím lístkem. Den před objednaným sono-vyšetřením jsem obrátil svou aktovku naruby a ten slavný lístek s razítkem jsem nenašel. Zašel jsem tedy znovu do kartotéky ORL se žádostí vygenerovat kopii toho lístku. Sestra byla velmi ochotná, nicméně v počítačových záznamech ten požadavek na sono nebyl zanesen. Bylo tam jen konstatování, že jsem otoskopicky negativní. Asi jsem to dostal jen ve vytištěné podobě, ale do databáze to neuložili. Sestra byla ochotna akceptovat můj návrh stáhnout ten oskenovaný lístek z mého internetu, vytiskla ho a opatřila ho znovu čerstvým razítkem. Děkuji.

Aterom

Kromě problémů s ušima se mi na zádech začal ozývat další problém -- aterom. Rozhodl jsem se i v tomto případě využít nemocnici v Motole. Třeba budu mít další zážitky, které stojí za to zde zaznamenat. A taky že jo.

Aterom je kožní novotvar, který má rozměr cca 1 až 2 cm a lidově se tomu dá říci ,,kapsa plná hnisu``. Vzniká pravděpodobně tak, že se ucpe mazový kanálek, nicméně mazová žlázka produkuje maz dále. Uvnitř kůže se dostaví přetlak, narušení vnitřní struktury kůže a z toho plynoucí zánět. Vedlejším produktem zánětu (např. již padlí vojáci z vojska bílých krvinek) je hnis. Tělo si s ním neví rady a hnis zůstává v kůži. Tlačí na kůži a vyvolává další zánět. To způsobuje nepříjemnosti a zvětšování ateromu. Kolem ložiska s hnisem se časem uvoří vnitřní blanka, která jej obklopí. Za jistých okolností se to pak zklidní. Ovšem typicky nestačí narušit kůži a ten hnis vypustit, je třeba vyříznout i tu blanku, jinak se to začne plnit znova. Píšu ,,typicky``, protože vím, že někdy vypuštění hnisu pomůže. Pouhým narušením kůže skalpelem a vypuštěním hnisu jsem si ,,vyoperoval`` už před mnoha lety aterom sám na přístupnějším místě a pak si držel palce, aby tělo zahájilo vnitřní degenerování té kapsičky a ne její nové plnění. Výjimečně to vyšlo. Ovšem na zádech si sám se skalpelem nedosáhnu. Je třeba zajít za odborníky.

Kožní oddělení

V menším stadiu mám na zádech mezi lopatkami aterom už od léta předminulého roku. Bohužel letos v únoru se začal velmi nepříjemně zvětšovat. Na internetu jsem našel existenci kožního oddělení v Motole. Na svých www stránkých píšou, že mimo jiné řežou ateromy a lipomy. Tak jsem se rozhodl za nimi v únoru zajít.

Bohužel, na kožním neberou hned, ale objednávají. Tak jsem musel měsíc čekat na objednaný termín. Během toho měsíce se v ateromu dostavil takový tlak, že samovolně prasknul v místě kožního póru a část hnisu se dostala ven. Ovšem než se tak stalo, potrápilo mě to docela dost. Taky mě mohli vzít hned v únoru a aspoň vypustit ten hnis. Na operaci (vyříznutí blanky) pak samozřejmě očekávám, že je nutno se objednat. Takhle to vypadalo tristně, protože se dá počítat s tím, že se doktorka na to po měsící čekání jen podívá, řekne, že to je aterom (to já už dávno vím), a objedná mě znovu na vyříznutí. Takže další čekání.

V objednaný den 21. 3. mi v kartotéce nejprve založili kartu. V rámci toho jsem musel vyplnit dotazník s již známými otázkami (že do zdravotnické dokumentace mohou nahlížet studenti a manželka), ovšem jedna otázka tam byla nová. Zda mohou objednat pro mě sanitku. Co prosím? Když jsem v nemocnici, tak při urgentní situaci potřebuji sanitku? Aby mě odvezli do jiné nemocnice? Tomu nějak nerozumím. Zeptal jsem se na to, ale kloudné odpovědi jsem se nedočkal.

Když jsem vstoupil po kratším čekání do ordinace, situace byla ještě více tristní, než jsem předpokládal. Doktorka se mnou probírala znovu zdravotní stav otce a další důležitosti a sepisovala další epos do počítače. Kromě toho taky s kýmsi telefonovala. Teprve poté byla ochotna se na aterom podívat. Shledala, že to je příliš velké, že musím na chirurgii. Pomyslel jsem si: ,,sakra``. Pak se v doktorce dostavil asi nějaký nepodmíněný reflex každého dermatologa a začala mi prohlížet mateřská znaménka a strašit mě melanomem. A že se může ukázat, že některá znaménka (preventivně!) budou chtít vyříznout. Protože tento nepodmíněný reflex dermatologů moc dobře znám, nemělo to její strašení na mě žádný vliv. Upozornil jsem ji, že jsem za ní přišel kvůli ateromu a že bych tedy už šel. Že řeči o tom, jak je nebezpečné slunce, poslouchat nebudu. Stačila mi ovšem mezi tím lupou prohlídnout asi dvě znaménka. Připadalo mi to, jako když zákazník si přijde koupit rohlíky a prodejce mu vnutí vysavač. Bohužel, ty peníze za ten vysavač platí pojišťovna a zákazník je přímo nevidí. Budu se muset podívat, co si u pojišťovny za tu moji návštěvu kožní oddělení účtovalo. Správě by měli naúčtovat jediné: ,,shledali jsme, že požadovaný zákrok neumíme provést, ačkoli o tom píšeme na svých www stránkách``.

Chirurgie

Ještě tentýž den jsem se dostavil na chirurgickou kliniku 2. LF UK v Motole, kde jsem si znovu v kartotéce nechal založit kartu. Ten formulář jsem dnes už jednou vyplňoval, ale v otázce se sanitkou jsem tentokrát zaškrtnul obrácenou odpověď, než na kožním. Tím jsem odpověď na tuto nesmyslnou otázku ,,v průměru`` neutralizoval. Ukazuje se, že zde mohu jít do čekárny a dostane se mi péče ve stejný den, kdy přijdu. To je oproti kožnímu velký pokrok. Dnes ale už čekat nebudu, taky potřebuji zajít do práce. Aterom je nyní daleko klidnější než v únoru. Přišel jsem znovu až v pátek 23. 3.

Vyšetření na chirurgii probíhalo daleko smysluplněji. Nejprve se podíval pan doktor na problém a pak teprve začal sepisovat nutné formality do počítače. Uvedl, že by dokázal vypustit hnis na počkání, že nyní to je ale docela klidné. Když by se to začalo znovu plnit, mám přijít, budou to řešit hned. Ordinací náhodou prošel primář oddělení a taky se na to podíval. Doporučil to nechat vyříznout. Nebudeme tedy čekat na nové plnění ateromu hnisem. Dobrá, objednají mě tedy na malý zákrok v LA. Příští týden v pátek.

Pomyslel jsem si, že je smutné, že mě nenapadlo s ateromem rovnou jít na chirurgii. Dostalo by se mi odpovídající péče hned a nemusel bych se s tím tolik trápit. Zmátly mě www stránky toho kožního oddělení.

V pátek 30. 3. jsem se dostavil k vyříznutí ateromu v LA. Vše probíhalo k naprosté spokojenosti zákazníka -- pacienta. Momentálně mám na zádech flastr a mám si zajít v pondělí na převaz. Tělu je třeba nyní držet palec, aby se nedostavily komplikace. Kdybych měl pocit komplikací, mohu přijít na chirurgii kdykoli. Mají tam nonstop provoz i o sobotách a nedělích.